Společenství

Farní knihovna

V březnu roku 2009 byla zřízena farní knihovna naší farnosti v opraveném 1. patře fary. Letos v říjnu
a v listopadu 2016 bylo provedeno zatřídění dalších knih a od 1. prosince bude probíhat půjčování knih.
V současné době její fond má 1000 knih, které jsou uspořádány do oddílů, podle nich je také provedeno číslování:

1. Bible, katechismus, víra, dějiny a slovníky

2. Život svatých, Panna Maria, Pan Ježíš, katecheze

3. Dětské knihy, knihy o městech, obcích, horách

4. Beletrie, poutní místa, cestopisy

STÁHNOUT Seznam knih ve formatu .xlsx

Společenství:

Děti

Postní aktivita pro děti

Kytička pro Ježíše

Dostali jste někdy od někoho kytičku? Jaké jste z toho měli pocit?

Nebo jste někomu kytičku samy dali? Proč? Abyste někoho potěšili?

Hlavně ženy a dívky rády dostávají květiny. Považují kytičku za symbol lásky a toho, že si jich druhý člověk váží a chce jim udělat radost. Květiny nám zkrášlují domov a dělají nám prostředí v němž žijeme hezké a příjemné.

Také v kostele se dělá květinová výzdoba. Květiny v kostele přispívají ke zkrášlení kostela a tím i k oslavě Boží. Květiny v kostele bývají často v barvě bílé, což symbolizuje čistotu a neposkvrněnost Panny Marie (třeba bílé lilie) nebo v barvě rudé, která je symbolem krve Ježíše Krista (například růže).

Ježíš za nás trpěl na kříži a my na něj právě v těchto týdnech doby postní hodně myslíme. On za nás zemřel na kříži a to si, děti, připomeneme o Velikonocích. Ježíš se za nás obětoval a my mu můžeme právě v této postní době za to poděkovat. Můžeme mu poděkovat dobrým skutkem, tím, že pomůžeme mamince uklidit hračky, které rozházel malý bráška nebo, že jí zajdeme pro něco do obchodu. Cokoli, co uděláme pro maminku, tatínka nebo pro někoho blízkého, děláme vlastě pro Ježíše. On z toho bude mít velikou radost, stejně jako maminka nebo tatínek.

Tady před oltářem je květináč se srdcem. Sem můžete každou neděli (sobotu) zapíchnout jednu růži, která bude symbolizovat nějakou hezkou věc, dobrý skutek, který jste za uplynulý týden pro někoho udělali. Na konci doby postní tu bude pro Ježíše veliká kytice růží, ze které bude mít radost On, ale i my. Protože si uvědomíme, kolik dobrých skutků jsme stihli pro naše blízké udělat.

Ministranti

O co jde v ministrování?

Ministranti to společenství, které je ve farnosti nejznámější. Mezi jejich úkoly patří například zvonění, nošení svící nebo obětních darů, držení misálu, čtení, chystání kalicha a mnoho dalšího. Ministranti jsou ale hlavně úplně normální chlapci, kteří kromě všech svých zájmů ještě chtějí sloužit Bohu. A to nejen u oltáře. Název ministrant pochází z latinského ministrare - "sloužit". Patrony ministrantů jsou sv. Tarsicius a sv. Dominik Savio.

P. Jacek Brończyk

Modlitby matek

Hnutí Modlitby Matek vzniklo v Anglii v listopadě 1995 a jeho zakladatelky Veronika Walslerová se svou švagrovou Sandrou se zabývaly postavením dětí ve společnosti a uvědomily si, jak zranitelné jsou děti, jakým nástrahám a svodům musí čelit (media, sociální sítě, drogy, nezájem rodiny). Hnutí se rozšířilo do všech koutů světa. V České republice přibývá každoročně několik skupinek hnutí. Společným cílem skupinky matek je ochránit děti modlitbou a má souhlas, podporu a požehnání křesťanských představitelů.

V naší farnosti toto společenství vzniklo 29.5.2010. V současné době je to stálý počet 7-8 účastnic, které se schází každých 14 dní v pátek po mši svaté (uvedeno vždy v ohláškách), na faře v knihovně spolu s P.Jackem. Modlíme se nejen za naše děti, vnoučata, za manžele, také za rodiny ve farnosti, za kněze a všechny aktuální situace nejen v rodině ale i ve farnosti, obci a ve světě. Setkání má svůj základní řád a postupujeme podle brožurky Modliteb matek. Uvědomujeme si, že děti nejsou naším vlastnictvím, ale velkým darem, který nám Bůh svěřil do opatrování.

Všechno, co se při setkání řekne, za co se modlíme je důvěrné. Při setkání pokládáme na stůl kříž, svíčku (Ježíš je světlo), Bibli, malý košík, do kterého ukládáme kolečka se jmény našich dětí.

Prosím maminky, babičky a ostatní farnice, kterým alespoň záleží na štěstí a ochraně všech dětí, přijďte společně s námi strávit hodinu modlitby za naše děti, odložte ostych a nepromarněte tuto příležitost.

Jana Schönová

Živý růženec

V naší farnosti toto společenství patří mezi početnéjší s 25 členy. Vzniklo v letech 1960 - 1970.

Nejdříve to byl počet členů 15 jako jedna růže základního růžence. V roce 2011 byl přidán růženec Světla a později rozjímavý růženec za nová povolání ke kněžství.

Źivý růženec je zvláštní způsob modlitby růžence. 25 desátků je rozděleno mezi 25 osob. Každý člen tak živě zastupuje jedno tajemství, proto živý růženec a to se modlí denně celý měsíc. Koncem každého měsíce si farníci vždy vymění desátek a podle stanoveno rozvrhu předá dalšímu. V první pátek v měsíci je sloužena mše sv. za členy dosud žijící i zemřelé.

Iveta Drlíková

Mariánské večeřadlo

Modlitební společenství Mariánské večeřadlo vychází z Mariánského kněžského hnutí, které vzniklo v roce 1972 ve Fatimě. Postupně se rozšířilo po Evropě a pak do všech kontinentů mezi kněžími a laiky.

V naší farnosti se scházíme vždy na první sobotu ve farním kostele ve Štítech v 8 hod. - je to vždy uveřejněné v ohláškách bohoslužeb. Zúčastňuje se ho 10 - 15 farníků. Toto společenství je otevřeno pro každého, kdo se rád modlí růženec, součástí je také zpěv z kancionálu k Duchu sv. a marianska četba. Vyvrcholením setkání je zasvěcení Panně Marii a Hymna Mariánského kněžského hnutí. Modlíme se za celou církev, Svatého otce, biskupy, kněze a farnost. Toto večeřadlo vede P. Jacek Brończyk, který ho na začátek svého působení u nás založil.

Přijďte se také zapojit a vytvořit společenství, přátelství a společně vyprošovat Boží milosti a požehnání.

Anna Haltmarová

Synoda

Modlitba za průběh synody

Zde jsme, před tebou, Duchu Svatý, shromážděni ve tvém jménu. Provázej nás ty sám, vstup do našich srdcí a vytvoř si v nich domov. Ukaž nám cestu, kterou se máme vydat, uč nás, jak na ní vytrvat. Jsme zde s přetěžkým břemenem svých slabostí a hříchů. Nedopusť, abychom propadli zmatku, nedopusť, aby nás nevědomost svedla na scestí, nedopusť, aby předpojatost ovlivnila naše činy. Dej, ať v tobě nalezneme naši jednotu, abychom věčnému životu kráčeli vstříc společně, abychom nesešli z cesty pravdy a neodchýlili se od toho, co je správné. To vše žádáme od tebe, jenž jsi při díle na každém místě a v každém čase, a ve společenství s Otcem i Synem na věky věků. Amen

Základní informace o synodě a pozvání na společnou cestu

"Putující Boží lid": tento pohled na nás, křesťany, nabízí hlavní logo nadcházejícího synodálního procesu. Jsme společně na cestě, celkově v dějinách i v konkrétnosti našich jednotlivých životů. Toto společné putování tvoří všichni, kdo byli skrze křest přivtěleni k tomu Božímu lidu v průběhu celých dějin lidstva.

1. Popis loga synodálního procesu Mohutný strom, oplývající moudrostí a září, se tyčí do nebes. Jako znamení života a naděje je vyjádřením Kristova kříže. Skrze něj je nadnášena eucharistie, zářící jako slunce. Příčná ramena, otevřená jako ruce nebo křídla, jsou odkazem na Ducha Svatého. Boží lid zde vyobrazený nestojí na místě: je lidem v pohybu, přesně tak, jak vyjadřuje původ slova synoda, tj. "společné putování". Boží lid je sjednocen stromem života, který do nich vdechuje život a od nějž vychází toto společné putování. 15 postav shrnuje celé lidstvo v odlišnostech životních situací jednotlivých generací a původu. Tento aspekt je zdůrazněn rozmanitostí barev postav, které samy o sobě jsou odrazem radosti. Mezi osobami v této skupině není žádná hierarchie, všechny se nachází na stejné úrovni: mladí, senioři, muži, ženy, mladiství, děti, laici, řeholníci, rodiče, manželé, jednotlivci. Biskup a řeholní sestra nestojí tváří v tvář ostatním, ale kráčí společně s nimi. Jako by samo sebou na prvních místech tohoto zástupu kráčí děti a mladiství. Tak, jak o tom hovoří Ježíš v Evangeliu: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, ale zjevil jsi je maličkým." (Mt 11,25) Jakou podobu má toto naše společné putování do Božího království? Na tuto otázku nám odpovídá motto pod grafikou: je to podoba synodální církve. Tedy církve, která je prožívána jako společenství skrze spoluúčast v uskutečňování vlastního poslání: "Jděte do celého světa a hlásejte evangelium." (Mk 16,15)

2. Pozvání do synodálního procesu Synodální proces je ve své podstatě procesem duchovním. Nejde zde v prvé řadě o dovednou organizaci debat, během kterých půjde o sbírání užitečných dat o životě křesťanů. Synodální proces znamená zcela novou příležitost, kdy budeme moci v životě církve zakusit, že jako jeden putující Boží lid všichni společně kráčíme kupředu na cestě do Božího království. Je to proces duchovní, protože na této cestě se máme snažit rozpoznat, co v této chvíli od své církve chce její Pán. On pak k nám stále promlouvá skrze Ducha Svatého, tedy skrze téhož Ducha, který sestoupil na první učedníky v den Letnic a který byl každému pokřtěnému darován v okamžiku křtu. 3. Skrze křest tvoříme součást Kristova těla Tento synodální proces se odvíjí od jedné důležité skutečnosti: skrze křest jsme přijali podíl na prorockém, neboli učitelském, poslání Ježíše Krista. Každý z nás se stal živým chrámem Božího Ducha, a to ne proto, že bychom byli lepšími, dokonalejšími než ostatní, ale proto, že jsme byli Božím Duchem proměněni. A proto skrze nás Boží Duch také může a chce promlouvat. Tím, že jsme pozváni se zapojit do synodálního procesu, jsme pozváni do zkušenosti přítomnosti a působení Ducha Svatého v životě církve, a to v jejím konkrétním společenství, v nás samotných, v našich bratřích a sestrách. A také se otevřít tomu, jak Duch Svatý, který vane, kam chce, je přítomen a působí i v celé rodině lidstva. Můžeme říct, že celé církvi jsou v tomto okamžiku nabídnuta duchovní cvičení. Co to znamená? Znamená to, že se před námi otevírá zcela mimořádný čas milosti, ve kterém k církvi, a to znamená ke každému z nás, může promlouvat Duch Svatý. Podmínkou z naší strany je, že se tento hlas budeme učit rozpoznat a pozorně mu budeme naslouchat. 4. Zkušenost duchovní konverzace v pracovních skupinkách Pracovní skupinky, které budou s vaší pomocí vznikat, mají být místem, kde bude možné zakusit, že jsme jako církev společně na cestě, po které nás vede Duch Svatý. Právě v těchto skupinkách budeme moci si uvědomit a prožít, co to znamená být synodální církev. Tyto skupinky mají za úkol stát se prostorem, kde každý bez obav, ve svobodě, pravdě a lásce může vyjádřit svoji zkušenost s církví jako společenstvím na cestě. Půjde o to, vytvořit prostředí vzájemného naslouchání, kde je každý přijat a v němž se předpokládá jako výchozí bod otevřenost vůči pohledu druhého, především pokud se jedná o člověka, který je na okraji, který třeba jen těžko hledá slova, aby formuloval svůj názor, nebo jehož hlas je obvykle předem pokládán za bezvýznamný.

Témata a otázky pro setkání v pracovních skupinkách

Hlásání evangelia a opravdové společenství Božího lidu se navzájem ovlivňují a umožňují, aby se vykreslily základní rysy, které církev coby Boží lid má. Je proto možné za následujícími okruhy otázek vnímat ucelenou představu církve coby putujícího Božího lidu. Evangelium musí být především sdíleno formou faktických vztahů, které mezi lidmi coby členy Božího lidu jsou. Sem míří první čtyři tematické okruhy, které vystihují základní, bezprostřední strukturu Božího lidu: Skutečně vytváříme celek lidí, kteří se potkávají? Nasloucháme si? Mluvíme spolu tak, že řeč je pramenem dorozumění, vysvětlování a řešení situací? Umíme oslavovat společné události, především formou liturgie? Církev jako Boží lid je nositelkou Kristova poslání, jímž Spasitel přišel uzdravit, povznést a naplnit život lidí i celého stvoření. Evangelium je Božím lidem přijímáno tak, že zpětně církvi a jejímu poslání dodává stále novou dynamičnost. Další tematické okruhy se nás proto dotazují, jestli jsme si poslání církve vědomi do té míry, že formou dialogu uvnitř církve, s ostatními křesťany i všemi lidmi dobré vůle se tohoto poslání Božího Syna spoluúčastníme? Boží lid, který žije Kristovým posláním, má též své vlastní nástroje, jimiž se udržuje a rozvíjí. Udržovat a rozvíjet celek Božího lidu vyžaduje především dobře pojatou spoluúčast všech na tomto celku, zralou míru spoluzodpovědnosti všech pokřtěných a dobře vykonávanou službu autority v církvi. Poslední tři tematické okruhy se proto dotazují na stav chápání autority v Božím lidu, formy spoluúčasti na ní, na schopnost rozlišovat a rozhodovat v životě Božího lidu a na stav soustavnější formace k synodalitě v rámci života církevních obcí, místních církví i církve universální. Na ucelenou představu o církvi coby putujícím Božím lidu se můžeme dotazovat způsobem, jak to činí synoda: Synodální církev při hlásání evangelia "putuje společně". Jak se toto "společné putování" aktuálně realizuje ve vaší místní církvi? K jakým krokům nás vybízí Duch Svatý, aby toto společně putování bylo intenzivnější? (Přípravný dokument, 26) Při hledání odpovědi na tuto základní otázku jsou nám nabídnuta následující konkrétnější témata k uvažování, sdílení a rozlišování v pracovních skupinách.

1. NA SPOLEČNÉ CESTĚ:
V církvi a ve společnosti jdeme jeden vedle druhého po stejné cestě.

Jsem křesťanem pro sebe, anebo s druhými?
Jak si k sobě navzájem v našem společenství můžeme být blíže?
Usiluji ve společenství o jednotu, anebo podporuji v církvi spíše
mentalitu polarizace, rozdělení, "sektářství"?
Co/kdo mi vyvstane na mysli, když se řekne "církev"? A co
farnost/"místní církev"?
Může se někdo v našem místním společenství církve cítit, že není
součástí farnosti/místní církve? A proč je ponechán na okraji?
Jakou představu mám o místní církvi, tj. o naší farnosti - co mi tam chybí, co hodnotím pozitivně-negativně? Možná, jaký je můj "sen o Církvi"?

2. NASLOUCHAT:
Naslouchání je první krok, ale vyžaduje otevřenou mysl a otevřené srdce, bez předsudků.

Může k nám Bůh promlouvat i skrze druhé lidi, nebo konkrétněji takové, jejichž hlasy ignorujeme?
Jaká je váha slova každého člověka (mladý člověk, žena, muž, laik, zasvěcené osoby, kněz) v našem místním společenství?
Existují mezi námi předsudky ohledně toho, kdo "má právo mluvit" nebo "komu se má naslouchat"?
Co komplikuje naše naslouchání druhým v našem místním společenství?
Zajímáme se o názory těch, kdo se jakýmkoliv způsobem ocitli na "periferii" našeho zájmu?
K čem nás může pohnout obraz Ježíše v evangeliích, zvláště tam, kde se On stává blízkým a pozorným vůči všem "vyloučeným"?
Nasloucháme byť i kritickým názorům o církvi od lidí, kteří nejsou křesťany nebo z jakéhokoliv důvodu se od církve distancovali?
Jaký prostor je poskytnut v naší místní církvi minoritám, zvláště lidem zažívajícím chudobu, sociální vyloučení?
Umím druhému naslouchat bez předsudků a bez připravování si vlastních obranných strategií/odpovědí?
Jsem otevřený pro jiný názor a zkušenosti a jsem ochotný rozšířit svůj pohled na věc?

3. UJMOUT SE SLOVA:
Všichni jsou vybízeni, aby mluvili odvážně a otevřeně, tedy svobodně, pravdivě a s láskou.

Jakou máme zkušenost se "svobodným, odvážným a otevřeným mluvením" v našem společenství farnosti?
Jaké podmínky si pro takovéto svobodné, otevřené a odvážné mluvení představuji?
Brání mi něco, abych v církvi pokorně, ale s odvahou a otevřeně vyslovil svůj názor?
Vnucuji své názory a přesvědčení druhým?
Kdo promlouvá jménem našeho církevního společenství?
Nejsou v našich představách o životě uvnitř farnosti (kněz vs. farníci a naopak!) určité negativní předsudky? V případě, že ano, čím jsou způsobeny a jak by bylo možno je překonat?
Vytváří se ve vašich farnostech podmínky pro vzájemné setkání (pravidelná setkávání jednotlivých skupin farníků, atd.)?
Vystupují členové farní pastorační rady na základě svého názoru/hlasu, nebo jako představitelé určité skupiny farníků, jejichž názor vnáší do diskuze?
Vstupuje naše společenství do kontaktu s hromadnými sdělovacími prostředky?

4. SLAVIT:
"Společné putování" je možné pouze tehdy, pokud vychází ze společného naslouchání Božímu slovu a slavení eucharistie.

Jaké místo má v mém prožívání života s Bohem liturgie, zvláště nedělní bohoslužba?
Vnímám liturgické slavení především jako úkon své osobní zbožnosti, anebo jako projev života celého Božího lidu?
Jaké formy liturgického slavení a společné modlitby upřednostňujeme v našem společenství, a proč (mše svatá, adorace, pobožnosti...)?
Jaké služby jsou rozvinuty v liturgickém slavení naší farnosti? Jaké by mohly být rozvinuty tak, aby byla liturgie odrazem rozmanitosti služeb a charismat křesťanů?
Jaké kroky děláme k zapojení nově příchozích do naší farnosti tak, aby se cítili být přijati?
Jak je prožívána svátost křtu tak, aby vyjadřovala přijetí do společenství farnosti?
Co dělám pro to, abych více poznával ty, kteří spolu se mnou slaví bohoslužbu
Přemýšlíme v naší farnosti o nových formách aktivního zapojení všech do liturgie?
Prožíváme modlitbu přímluv ve mši svaté tak, aby jednotlivé prosby odrážely aktuální potřeby místního společenství?

5. SPOLUZODPOVĚDNOST ZA MISIJNÍ POSLÁNÍ:
Synodalita slouží misijnímu poslání církve; všichni členové jsou voláni k tomu, aby se na něm podíleli.

Co znamená pro můj život, že každý pokřtěný je zároveň poslaný - tj. misionář?
Jsme skutečně misijním společenstvím, církví pro druhé, anebo do sebe uzavřenou skupinou? V čem konkrétně se projevuje naše společenství jakožto misijní?
Co si představuji pod pojmem misie, jestliže nejde pouze o "misionáře" vycházející do jiných zemí a kontinentů? Jak může souviset s životem našeho konkrétního společenství?
Jaké misijní/evangelizační aktivity jsou v našem společenství rozvinuty? A jaké by mohly být nově rozvinuty?
Je možno čerpat v životě našeho církevního společenství sílu pro naši službu ve společnosti? Je podporována zodpovědnost za politický život, vzdělávání, prosazování sociální spravedlnosti, péče o životní prostředí?
Jak se snažíme tvořit vztahy a spolupráci s místní samosprávou? Snažíme se nabízet své služby ve prospěch všech lidé žijících v naší farnosti?
Jaké mohou být naše osobní vnitřní překážky pro hlásání/evangelizaci (ostych, neznalost, nezájem, malá osobní motivace)?
Evangelizační/misijní dílo předpokládá osobní hlubokou konverzi: mám osobní zkušenost s Bohem, která mi tuto cestu otevřela?
Co pro nás může znamenat evangelizace jako "metoda postupných kroků", začínajících u kulturních, sportovních (pre-evangelizačních) aktivit? Aktivity směřované na jednotlivé skupiny (muži, ženy, mládež)?
Misijní poslání je stálým podnětem k tomu, abychom neustrnuli v průměrnosti ale stále rostli na naší cestě s Bohem/k Bohu. Co mi toto říká pro život naší farnosti/mně osobně?

6. VÉST DIALOG V CÍRKVI A VE SPOLEČNOSTI:
Dialog si žádá vytrvalost a trpělivost, ale umožňuje také vzájemné porozumění.

Dialog není jen prostým "mluvením dvou" nebo více lidí. Ale snahou vžít se do jejich situace, přijmout jejich úhel pohledu. Daří se nám takto postupovat při komunikaci v našem církevním společenství?
Jaké platformy/struktury pro dialog jsou ve vaší farnosti vybudovány?
Jaká je spolupráce a soužití mezi různými skupinami a hnutími ve farnosti? Jak vnímáme členy jiných hnutí a společenství (nezájem, opovrhování nebo příležitost k obohacení)?
Rozvíjíme spolupráci - a tedy vzájemné obohacení - na mezifarní úrovni? Na úrovni děkanátu? S řeholníci společenstvími v naší oblasti?
Jakou zkušenost máme s řešením konfliktů a obtížných situací?
Jak uskutečňuje naše místní církev dialog s (a jak se učí od) dalších oblastí společnosti: světa politiky, ekonomie, kultury, světské společnosti a od chudých lidí?
Usilujeme o dialog s těmi, kdo žijí mimo "naše" církevní společenství (příslušníci jiných náboženství, lidé bez náboženského vyznání...)?

7. S JINÝMI KŘESŤANSKÝMI DENOMINACEMI:
Dialog mezi křesťany různých vyznání, vzájemně spojených jedním křtem, má na synodální cestě zvláštní místo.

Snažíme se aktivně tvořit vztahy s jinými křesťanskými církvemi, které žijí na území naší farnosti, s nimiž nás pojí jedna víra v Ježíše Krista, anebo převládá lhostejnost a nezájem?
K čemu tato spolupráce a naslouchání si mezi křesťankými církvemi dosud u nás vedlo?
Jaké jsou překážky, předsudky, které brání uzdravení vztahů a intenzivnější spolupráci? Jsou opravdu tak závažné, nebo jsou takové pouze v naší mysli?
Jaké konkrétní formy ekumenické spolupráce a soužití se u nás ve farnosti rozvíjejí?
Co vnímáme jako zraňující v našich vztazích?
Modlíme se pravidelně za ostatní křesťany, kteří žijí v naší farnosti?
Uskutečňují se u nás ve farnosti ekumenické bohoslužby či jiné formy spolupráce?

8. AUTORITA A SPOLUÚČAST:
Synodální církev je církví participující a spoluodpovědnou.

Naslouchá kněz ve vaší farnosti názorům všech?
Cítím se být pokládán za plnohodnotného člena našeho společenství a mám vůbec zájem jím být?
Co mi říkají slova "spoluzodpovědnost v církvi"?
Jakým způsobem se stanovují ve farnosti pastorační priority?
Jakou zkušenost dosud ve své farnosti máte s týmovou prací, která se projevuje jako společné hledání priorit a rozdělování spoluzodpovědnosti?
Jakou povahu má ve vaší farnosti farní pastorační rada? Existuje?
Naslouchá kněz ostatním členům pastorační rady? Jsou rozhodnutí této rady výsledkem společné práce? Je při rozhodování dbáno na názor většiny členů rady (tj. má podobu rozhodujícího hlasu)?
Máte již zkušenost se synodalitou na úrovni vlastní farnosti? Např. formou "farního sněmu", dotazníků/naslouchání při vytyčování pastoračních priorit?
Jsou kněží (bohoslovci, tj. budoucí kněží) dostatečně formováni pro týmovou spolupráci a k naslouchání všem?
Jaké jsou vaše představy/očekávání o působení a poslání pastorační rady farnosti?
Co pomáhá našemu růstu ve vědomí spoluzodpovědnosti v církvi?

9. ROZLIŠOVAT A ROZHODOVAT:
V synodálním duchu činíme rozhodnutí na základě rozlišování toho, co Duch Svatý říká prostřednictvím celého našeho společenství.

Co rozumím pod pojmem "společné rozlišování"? K jakému postoji nás to může vést v naší farnosti?
Je kladen důraz na rozlišování v důležitých momentech např. také při společné modlitbě, liturgii, při využívání charismat, přítomných ve společenství?
Mají možnost všichni členové vašeho církevního společenství podílet se na rozhodování? Co by jim k tomu mohlo pomoci? Co jim k tomu může bránit?
Co bychom mohli v našem společenství udělat lépe pro společné duchovní rozlišování (jaká metoda formace)?
Máte zkušenost se ztrátou důvěry v kněze ve vaší farnosti? Čím by tomu šlo předejít?
Co by mohlo napomoci k lepší transparentnosti života vaší farnosti?
Využíváme dosavadních nástrojů, které máme k dispozici (pastorační, ekonomická rada), pro zmapování situace ve farnosti?
Jsme ochotní měnit zvyky a zažitá schémata na základě toho, co jsme ve společném rozlišování objevili jako nový podnět Ducha Svatého?
Nelpíme raději na tom, aby bylo zachováno to, co se "odjakživa" dělalo?
Dochází k rozhodování ve vaší farnosti po příležitostech ke konzultaci, k naslouchání a výměně názorů?

10. FORMOVAT SE V DUCHU SYNODALITY:
Synodalita s sebou nese vnímavost pro změnu, formaci a neustálé učení se.

Co pro mě znamená, že Duch svatý může a chce promlouvat skrze mé promlouvání a jednání v naší farnosti?
Měli jste dosud zkušenost s formací ke "společnému putování"?
Dochází ve vaší farnosti k diskuzi o tom, co by to mohlo znamenat pro proměnu chodu farnosti?
Co by nám pomohlo, abychom si uvědomili vlastní sounáležitost s naším církevním společenstvím?
Je možné (a jak) napomáhat k formaci ve spoluzodpovědnosti již dětem a mladistvým?
Jakým způsobem je začleněna formace k synodalitě v rámci přípravy na iniciační svátosti (křest, biřmování, eucharistie)?
Čím bych mohl osobně obohatit život našeho společenství?